Na UUT (umělé ukončení těhotenství) jsem šla ve svých 25 letech, když selhala antikoncepce. Měla jsem zhruba 3 roky zavedené nehormonální nitroděložní tělísko, jehož doba použití je okolo 5 let. Na kontrole s tělískem jsem byla pár měsíců před interrupcí. S partnerem máme, v té době 3,5leté, dítě a další jsme neplánovali, i přes používání antikoncepce jsem se však potratu nevyhnula. 

Ukončení těhotenství bylo kvůli tělísku zdravotně indikované, tudíž placené ze zdravotního pojištění. Samotný zákrok probíhal ambulantně v narkóze, UUT spolu s vyjmutím tělíska proběhlo do 8. týdne od početí. 

Moje rodina, samozřejmě kromě partnera, o zákroku neví a ani jim to neplánuji v dohledné době říkat. 

Mám za sebou ukončení těhotenství, ale v Německu, protože tu žiju už 10 let. Důvodem byla z mého pohledu špatně doporučená antikoncepce doktorem – doporučil mi a aplikoval měděné tělísko, jenže to se neslučuje s používáním menstruačního kalíšku, na což mě neupozornil. Nejspíš kvůli podtlaku v kalíšku došlo i skrz tělísko k otěhotnění. Doktor provádějící zákrok to okomentoval tak, že dávat ženám do těla měď je praktika patřící do středověku. Zákrok proběhl v příjemném prostředí a bez problému. Podstoupila jsem celkovou narkózu, což byl dost nápor na tělo, ale šlo to. Jsem vděčná, že jsem rok po porodu dcery nemusela být znova těhotná a že jsem si mohla vybrat. Zákrok dokonce v Německu hradila pojišťovna, protože jsem byla s dcerou na rodičovské.

Ještě bych doplnila, že jsem to udělala hlavně pro svoje dvě děti, protože kdyby se narodilo miminko rok po druhé dceři, vím, že právě děti by to odnesly nejvíce. Neměly by mě v období, kdy by mě nejvíc potřebovaly.

A upřímně právě z tohoto důvodu jsem si to nikdy nevyčítala ani toho nelitovala, protože spokojené dětství mých dvou dětí bylo prostě prioritou. Naopak nechat si to těhotenství by mi přišlo sobecké.

Od cca 12 let jsem věděla že děti nechci. Ve 24 letech jsem musela ze zdravotních důvodů vysadit HA a poprvé jsem pocítila co dokáže ovulace, bohužel se neovládl ani partnera bylo…  poznala jsem to snad hned druhý den, po týdnu jsem si udělala test, vyšel negativní, ale já věděla, že je to špatné. Tak jsem šla ke své gynekoložce, která byla naprosto úžasná a napsala mi žádanku. V nemocnici to bylo horší, pan primář se mi snažil interupci rozmluvit. Zákrok proběhl v narkoze a když jsme se z ní probrala (to bylo jediné opravdu nepříjemné) tak žádná bolest, žádné velké krvácení… jediná jsem tam musela zůstat 3 dny, protože jsem ještě děti neměla, ostatní ženy co se mnou byly na pokoji šly domů hned po probuzení. Letos je to asi 23 let a nikdy jsem ani na vteřinu nelitovala.

Ahoj mé jméno je Sára, je mi 20 let a chtěla bych s vámi sdílet můj příběh s interrupcí. Samozřejmě jsem si vědoma toho, že tohle je téma naprosto citlivé, bolestivé ale taktéž naprosto individuální. Ráda bych začala tím, že pro mne je velmi těžké o tomhle psát, ale důvod, proč to dělám je, že jsem to sama sobě, svému dítěti a všem co si tím též prochází v den po své interrupci slíbila, protože jsem sama objevila naprostý nedostatek zdrojů a informací, na které se můžeme po zákroku obrátit. Můj příběh není tolik výjimečný, ale cítím, že je o tom potřeba začít mluvit abychom vytvořily bezpečný prostor a tohle téma přestalo být ve společnosti tak tabu. Těhotenství, kterým jsem si prošla bylo nečekané, šokující a neplánované. Cítila jsem ze všech stran obrovský tlak a cítila jsem se sama v sobě ztracená, chtěla jsem své tělo někomu odevzdat a tím i odevzdat zodpovědnost, kterou jsem na sebe musela přebrat při tom nejtěžším životním rozhodování. Přirozeně v těhotenství máte naprosto rozdílné hormony a na mne působily tak, že jsem se snažila vymyslet spousty cest, jak by to šlo, jak bych si dítě mohla nechat a vychovat. Byly to takové dvě konfliktní strany. Nějaké momenty jsem si byla naprosto jistá tím, že se chci stát matkou. Bylo to pro mě jedno z nejcitlivějších období a stále mě to bolí se na to dívat zpět. Ráda bych mluvila i o momentech před interrupcí a jak to celé probíhalo a co mému rozhodnutí vše předcházelo, ale tenhle příběh sdílím s mužem, jehož soukromí naprosto respektuji, a proto tuhle část vynechám. Je to každopádně rozhodnutí, které vám v obou případech naprosto změní váš život. Po dlouhém přemýšlení, naciťování se sama na sebe, na plod a na život, který bychom spolu žili a na život, který doopravdy chci žít a který doopravdy chci svému dítěti dát jsem se rozhodla podstoupit interrupci. Předtím než můžete podstoupit interrupci, musíte ke svému gynekologovi/žce pro nějaké papíry (abych řekla pravdu nejsem si teď jistá co vše za administrativu to bylo, ale vím že mezi nimi byla žádanka na interrupci). Celé to mám v mlze, jen si pamatuji, jak na stole ležela fotka plodu a jak mi paní doktorka říká, že už mu začalo tloust srdíčko a já jen koukala na tu fotku ultrazvuku a brečela nad tím, co se chystám udělat. Na zákrok jsem čekala asi týden, mezitím jsem si zase přestala být jistá, zda to doopravdy chci a pořád si ty dvě možnosti přemítala v hlavě a vlastně jsem upřímně do posledního večera před interrupcí nevěděla, jestli tam vůbec půjdu. Na kliniku jsem chtěla jít sama, abych to byla jen já a miminko a abych z toho mohla kdykoliv vycouvat, kdybych chtěla a neměla žádné okolní vlivy. Před zákrokem podepisujete množství papírů, které jsem si všechny důkladně přečetla a zabralo mi nějaký čas, než jsem je podepsala. Celé ráno, celé papírování, předoperační konzultaci i čekání na pokoji jsem probrečela a byla v obřím stresu, ale i přesto jsem cítila, že takhle je to doopravdy správně. Pamatuju si, jak mi v ten den ze stresu byla obří zima. Po zákroku si tam chvíli poležíte a poté vás s doprovodem pustí domů. Přijela mne vyzvednout moje nejlepší kamarádka a já věděla, že nikdo jiný by mi v tu chvíli nemohl být větší oporou než zrovna ona. Udělala mi ten den naprosto krásným. Dovezla mě domů, dala mi kytici, ležela semnou v posteli, koukaly jsme na disney pohádky a objednaly si domů naše komfortní jídlo. Já měla to obří štěstí, že v mém životě a okolí mám ženy, které mne podporovaly v obou rozhodnutí a které tu pro mne po celou tu dobu byly. Může to znít jako klišé, ale v těchhle situacích se doopravdy ukáže, jaké lidi ve svém okolí doopravdy máte a pro mne bylo naprosto nenahraditelné mít tak obrovskou oporu ve své rodině a kamarádkách. Dny po zákroku jsem si v práci vzala dovolenou, a ještě minimálně týden jsem zůstala doma a vše zpracovávala a chodila intenzivně na terapie. Je důležité vše naplno procítit, jinak se může stát, že to trauma zůstane v těle a psychosomaticky může do budoucna způsobit různé zdravotní komplikace, takže si opravdu dejte na čas, pokud tu možnost máte. Pro vaše tělo je to obří, náhlá a nepřirozená ztráta, se kterou se musí vypořádávat, protože všechny vaše orgány pracují na tom, aby plod udržely naživu a zdravý a dávají do toho velkou spoustu energie. Byla jsem pyšná, jak to vše zvládám a dodalo mi to mnohem více síly a křehkosti zároveň. Měla jsem pochopitelně dosti rozhozené tělo a hormony, ještě několik týdnů po zákroku jsem trpěla na silné bolesti hlavy, celého těla, návaly horka a noční pocení, což už ustálo. V těchhle dnech jsem ale pocítila jak málo informací, výzkumů a pomoci je nám v Česku k dispozici, a to mě frustrovalo. Cítila jsem se hrozně ztracená a nevěděla co pro sebe mohu udělat. Také jsem cítila obří frustraci vůči kapitalismu a téhle společnosti, ale vlastně jsem to nedokázala absolutně popsat, pojmenovat nebo vyjádřit, protože jsem se na to necítila dostatečně politicky vzdělaná. Skvěle o tom ale mluví v následujících podcastech. Vyhonit ďábla 2: Interrupce pro všechny! hned. Abortion Support Alliance Prague – ASAP Musíme si promluvit o interrupcích (2023) – tenhle podcast je bohužel dostupný pouze na SoundCloud, ale můžete je sledovat na instagramu asap.prague. Celkově mě tenhle zákrok dosti uvedl do ještě silnější skutečnosti ve společnosti, než jakou jsem do té doby pociťovala. A lidem, kteří jsou více ezoteričtí doporučuji tohle video: Hovory ze Země – Všichni známe svůj osud – Mgr. Jana Štrausová. Zde je jeden pěkný článek: Jana Kučerová – První pomoc po umělém potratu. Nebojte se říct si o pomoc, vzdělávejte se, ptejte se, naslouchejte si, choďte do přírody, zkrátka snažte se dělat věci co vám přinesou radost a nestyďte se o tom mluvit. Je to intimní zkušenost, ale pomůžete tím sama sobě i spoustě ženám, u kterých třeba ani nevíte, že si tím též mohly projít. Já jen budu doufat, že se o interrupcích v česku a jejich psychických i fyzických následcích začne mluvit více a udělají se výzkumy a statistiky a nějaká webová stránka, na kterou se budou lidé moci v budoucnu obrátit a která se bude týkat všech druhů potratů a interrupcí. A taktéž bych si přála, aby tu celkově bylo pro nás ženy více výzkumů o našem reprodukčním zdraví a pohlavních orgánech. A myslete na sebe. Myslete na to, že strava dělá hodně a snažte se opravdu zdravěji jíst, abyste svému tělu pomohly se zregenerovat rychleji a úplněji. Vím, že v těchhle chvílích se to lehce říká a hůře koná, věřte mi, ale zkuste to alespoň krůček po krůčku. Vaše tělo vám poděkuje. Měla jsem v plánu s vámi sdílet i rady ohledně stravy a přírodní medicíny, protože se těmito tématy již několik let zabývám, ale nepřipadám si na to dostatečně kvalifikovaná a znalá a nerada bych někomu z vás ublížila, protože každé tělo je naprosto individuální. Doporučím vám jen to, ať si zajdete do jakéhokoliv obchodu s bylinami, zdravou výživou či přírodní medicínou, kde vám poradí odborníci nebo vás na ně minimálně odkážou. Vím, že je tu v česku spousta žen, které si prošly situacemi naprosto rozdílnými, ať už z hlediska náboženství, sociálního statusu, znásilnění, mini interrupcí atd., těch případů může být velká spousta. Interrupce ve vašem životě může změnit hodně. Může změnit vaši výkonnost v práci, a dokonce vás v nějakých případech může i práci stát (což skoro byl můj případ). Může změnit to, jak se díváte na svět a může změnit vaše rozhodování. Může způsobit závažné psychické i fyzické potíže. Taky vám může ukázat to na čem chcete vy sami v životě pracovat a za jakým cílem či snem si jdete. Může vás stát vaše vztahy (ať už romantické, kamarádské, kolegiální…), nebo vám je může posílit. Může vám dát strach z postoje společnosti a z toho že se na vás lidé budou dívat jinak a strach z toho, že budete odsuzováni, ať už se rozhodnete jakkoliv. Může vás buď naprosto otevřít lidem, možnostem a světu a nebo naopak před vším uzavřít. Můžete si myslet, že jste díky tomu špatným nebo méně cenným člověkem. A mnohem víc. A taky vám nemusí způsobit vůbec nic. A vše je v pořádku. Všechny možnosti, všechny pohledy, všechny příběhy jsou naprosto v pořádku a jsou vítány a jsou důležité.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude můj příběh a že ho budu sdílet veřejně. Vždy jsem ženy, které si prošly různými ať už umělými nebo přirozenými potraty naprosto obdivovala a vždy jsem s nimi naprosto soucítila. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude bolest, kterou budu schopna překonat já sama. Posílám všem spoustu síly, děkuji, že jste si přečetli můj příběh a věřím, že některé z vás obohatil a pomohl téhle problematice více porozumět. Je to cesta a v různých částech života budete tu bolest a ztrátu pociťovat jinak. V různých částech života k vám budou přicházet různé informace, které vás budou v souvislosti s touhle zkušeností provázet a obohacovat. V různých částech života na tuhle situaci budete nahlížet jinak.

Na UUT (umělé ukončení těhotenství) jsem šla ve svých 25 letech, když selhala antikoncepce. Měla jsem zhruba 3 roky zavedené nehormonální nitroděložní tělísko, jehož doba použití je okolo 5 let. Na kontrole s tělískem jsem byla pár měsíců před interrupcí. S partnerem máme, v té době 3,5leté, dítě a další jsme neplánovali, i přes používání antikoncepce jsem se však potratu nevyhnula.

Ukončení těhotenství bylo kvůli tělísku zdravotně indikované, tudíž placené ze zdravotního pojištění. Samotný zákrok probíhal ambulantně v narkóze, UUT spolu s vyjmutím tělíska proběhlo do 8. týdne od početí.

Moje rodina, samozřejmě kromě partnera, o zákroku neví a ani jim to neplánuji v dohledné době říkat.

Dobrý den, k příběhu potratů mám jeden zcela obyčejný, nijak dramatický, nejspíš takový, jaký má víc žen, než si myslíme.

Ve 20 letech jsem měla naprosto příšerný vztah s o 12 let starším manipulativním narcisem. Ten vztah mě skoro stál život, minimálně psychické zdraví na několik let. Byla jsem hloupá od začátku do konce – dva roky jsme měli sex bez ochrany, protože ho to jinak nebaví a dá si přeci pozor. Po dvou letech si pozor nedal a já byla těhotná. Při představě upoutání se na toho člověka na celý život a zničení života i někoho třetího, jsem neváhala ani minutu.
Byla to ambulantní rychlovka, bála jsem se výčitek nebo zdravotních následků, ale nikdy nepřišly.

Dnes, o 14 let později, mám zdravého 6 letého syna, který byl počat a vyrůstá v lásce, a nikdy mi nebylo líp. Ukončení těhotenství bylo kvůli tělísku zdravotně indikované, tudíž placené ze zdravotního pojištění. Samotný zákrok probíhal ambulantně v narkóze, UUT spolu s vyjmutím tělíska proběhlo do 8. týdne od početí.

Mám za sebou ukončení těhotenství, ale v Německu, protože tu žiju už 10 let. Důvodem byla z mého pohledu špatně doporučená antikoncepce doktorem – doporučil mi a aplikoval měděné tělísko, jenže to se neslučuje s používáním menstruačního kalíšku, na což mě neupozornil. Nejspíš kvůli podtlaku v kalíšku došlo i skrz tělísko k otěhotnění. Doktor provádějící zákrok to okomentoval tak, že dávat ženám do těla měď je praktika patřící do středověku. Zákrok proběhl v příjemném prostředí a bez problému. Podstoupila jsem celkovou narkózu, což byl dost nápor na tělo, ale šlo to. Jsem vděčná, že jsem rok po porodu dcery nemusela být znova těhotná a že jsem si mohla vybrat. Zákrok dokonce v Německu hradila pojišťovna, protože jsem byla s dcerou na rodičovské.

Ještě bych doplnila, že jsem to udělala hlavně pro svoje dvě děti, protože kdyby se narodilo miminko rok po druhé dceři, vím, že právě děti by to odnesly nejvíce. Neměly by mě v období, kdy by mě nejvíc potřebovaly.

A upřímně právě z tohoto důvodu jsem si to nikdy nevyčítala ani toho nelitovala, protože spokojené dětství mých dvou dětí bylo prostě prioritou. Naopak nechat si to těhotenství by mi přišlo sobecké.

Chci se podělit o příběh svůj.
Po dvou dětech, jsem nečekaně otěhotněla potřetí a rozhodnutí,nenechat bylo oboustranný,jen u mě naběhli hormony a pocit, že to nedokážu.
Rozhodování bylo dlouhé a těžké, takže jsem musela už na klasickou interupci.
Ještě před sálem jsem měla chuť utéct.
Po probuzení však místo výčitek naběhlo něco jiného…
Jako kdyby mi zmizeli klapky z očí a viděla jsem svět jinak, celý nejen to v břiše.
Chci, aby i jiné ženy věděli, že je v pořádku nepřijmout druhé, třetí dítě. A přitom se nemuseli za tohle nenávidět.

Od cca 12 let jsem věděla že děti nechci. Ve 24 letech jsem musela ze zdravotních důvodů vysadit HA a poprvé jsem pocítila co dokáže ovulace, bohužel se neovládl ani partnera bylo…  poznala jsem to snad hned druhý den, po týdnu jsem si udělala test, vyšel negativní, ale já věděla, že je to špatné. Tak jsem šla ke své gynekoložce, která byla naprosto úžasná a napsala mi žádanku. V nemocnici to bylo horší, pan primář se mi snažil interupci rozmluvit. Zákrok proběhl v narkoze a když jsme se z ní probrala (to bylo jediné opravdu nepříjemné) tak žádná bolest, žádné velké krvácení… jediná jsem tam musela zůstat 3 dny, protože jsem ještě děti neměla, ostatní ženy co se mnou byly na pokoji šly domů hned po probuzení. Letos je to asi 23 let a nikdy jsem ani na vteřinu nelitovala.

Nechtěně jsem otěhotněla asi 7 měsíců po porodu. Trpěla jsem poporodní depresí a úzkostnou poruchou a představa druhého dítěte pro mě byla čistou noční můrou. Rozhodla jsem se pro UPT, bohužel farmokologicky se to nezdařilo a musela jsem na zákrok, takže to bylo trochu komplikované. Nikdy jsem toho ovšem nelitovala. A teď, o 6 let později, čekám druhé dítě a neskutečně se na něj těším. Nejbližší rodině jsem se nesvěřila, ví o tom pouze manžel.

Ahoj, mé jméno je Sára, je mi 20 let a chtěla bych s vámi sdílet můj příběh s interrupcí. Samozřejmě jsem si vědoma toho, že tohle je téma naprosto citlivé, bolestivé ale taktéž naprosto individuální. Ráda bych začala tím, že pro mne je velmi těžké o tomhle psát, ale důvod, proč to dělám je, že jsem to sama sobě, svému dítěti a všem co si tím též prochází v den po své interrupci slíbila, protože jsem sama objevila naprostý nedostatek zdrojů a informací, na které se můžeme po zákroku obrátit. Můj příběh není tolik výjimečný, ale cítím, že je o tom potřeba začít mluvit abychom vytvořily bezpečný prostor a tohle téma přestalo být ve společnosti tak tabu. Těhotenství, kterým jsem si prošla bylo nečekané, šokující a neplánované. Cítila jsem ze všech stran obrovský tlak a cítila jsem se sama v sobě ztracená, chtěla jsem své tělo někomu odevzdat a tím i odevzdat zodpovědnost, kterou jsem na sebe musela přebrat při tom nejtěžším životním rozhodování. Přirozeně v těhotenství máte naprosto rozdílné hormony a na mne působily tak, že jsem se snažila vymyslet spousty cest, jak by to šlo, jak bych si dítě mohla nechat a vychovat. Byly to takové dvě konfliktní strany. Nějaké momenty jsem si byla naprosto jistá tím, že se chci stát matkou. Bylo to pro mě jedno z nejcitlivějších období a stále mě to bolí se na to dívat zpět. Ráda bych mluvila i o momentech před interrupcí a jak to celé probíhalo a co mému rozhodnutí vše předcházelo, ale tenhle příběh sdílím s mužem, jehož soukromí naprosto respektuji, a proto tuhle část vynechám. Je to každopádně rozhodnutí, které vám v obou případech naprosto změní váš život. Po dlouhém přemýšlení, naciťování se sama na sebe, na plod a na život, který bychom spolu žili a na život, který doopravdy chci žít a který doopravdy chci svému dítěti dát jsem se rozhodla podstoupit interrupci. Předtím než můžete podstoupit interrupci, musíte ke svému gynekologovi/žce pro nějaké papíry (abych řekla pravdu nejsem si teď jistá co vše za administrativu to bylo, ale vím že mezi nimi byla žádanka na interrupci). Celé to mám v mlze, jen si pamatuji, jak na stole ležela fotka plodu a jak mi paní doktorka říká, že už mu začalo tloust srdíčko a já jen koukala na tu fotku ultrazvuku a brečela nad tím, co se chystám udělat. Na zákrok jsem čekala asi týden, mezitím jsem si zase přestala být jistá, zda to doopravdy chci a pořád si ty dvě možnosti přemítala v hlavě a vlastně jsem upřímně do posledního večera před interrupcí nevěděla, jestli tam vůbec půjdu. Na kliniku jsem chtěla jít sama, abych to byla jen já a miminko a abych z toho mohla kdykoliv vycouvat, kdybych chtěla a neměla žádné okolní vlivy. Před zákrokem podepisujete množství papírů, které jsem si všechny důkladně přečetla a zabralo mi nějaký čas, než jsem je podepsala. Celé ráno, celé papírování, předoperační konzultaci i čekání na pokoji jsem probrečela a byla v obřím stresu, ale i přesto jsem cítila, že takhle je to doopravdy správně. Pamatuju si, jak mi v ten den ze stresu byla obří zima. Po zákroku si tam chvíli poležíte a poté vás s doprovodem pustí domů. Přijela mne vyzvednout moje nejlepší kamarádka a já věděla, že nikdo jiný by mi v tu chvíli nemohl být větší oporou než zrovna ona. Udělala mi ten den naprosto krásným. Dovezla mě domů, dala mi kytici, ležela semnou v posteli, koukaly jsme na disney pohádky a objednaly si domů naše komfortní jídlo. Já měla to obří štěstí, že v mém životě a okolí mám ženy, které mne podporovaly v obou rozhodnutí a které tu pro mne po celou tu dobu byly. Může to znít jako klišé, ale v těchhle situacích se doopravdy ukáže, jaké lidi ve svém okolí doopravdy máte a pro mne bylo naprosto nenahraditelné mít tak obrovskou oporu ve své rodině a kamarádkách. Dny po zákroku jsem si v práci vzala dovolenou, a ještě minimálně týden jsem zůstala doma a vše zpracovávala a chodila intenzivně na terapie. Je důležité vše naplno procítit, jinak se může stát, že to trauma zůstane v těle a psychosomaticky může do budoucna způsobit různé zdravotní komplikace, takže si opravdu dejte na čas, pokud tu možnost máte. Pro vaše tělo je to obří, náhlá a nepřirozená ztráta, se kterou se musí vypořádávat, protože všechny vaše orgány pracují na tom, aby plod udržely naživu a zdravý a dávají do toho velkou spoustu energie. Byla jsem pyšná, jak to vše zvládám a dodalo mi to mnohem více síly a křehkosti zároveň. Měla jsem pochopitelně dosti rozhozené tělo a hormony, ještě několik týdnů po zákroku jsem trpěla na silné bolesti hlavy, celého těla, návaly horka a noční pocení, což už ustálo. V těchhle dnech jsem ale pocítila jak málo informací, výzkumů a pomoci je nám v Česku k dispozici, a to mě frustrovalo. Cítila jsem se hrozně ztracená a nevěděla co pro sebe mohu udělat. Také jsem cítila obří frustraci vůči kapitalismu a téhle společnosti, ale vlastně jsem to nedokázala absolutně popsat, pojmenovat nebo vyjádřit, protože jsem se na to necítila dostatečně politicky vzdělaná. Skvěle o tom ale mluví v následujících podcastech. Vyhonit ďábla 2: Interrupce pro všechny! hned. Abortion Support Alliance Prague – ASAP Musíme si promluvit o interrupcích (2023) – tenhle podcast je bohužel dostupný pouze na SoundCloud, ale můžete je sledovat na instagramu asap.prague. Celkově mě tenhle zákrok dosti uvedl do ještě silnější skutečnosti ve společnosti, než jakou jsem do té doby pociťovala. A lidem, kteří jsou více ezoteričtí doporučuji tohle video: Hovory ze Země – Všichni známe svůj osud – Mgr. Jana Štrausová. Zde je jeden pěkný článek: Jana Kučerová – První pomoc po umělém potratu. Nebojte se říct si o pomoc, vzdělávejte se, ptejte se, naslouchejte si, choďte do přírody, zkrátka snažte se dělat věci co vám přinesou radost a nestyďte se o tom mluvit. Je to intimní zkušenost, ale pomůžete tím sama sobě i spoustě ženám, u kterých třeba ani nevíte, že si tím též mohly projít. Já jen budu doufat, že se o interrupcích v česku a jejich psychických i fyzických následcích začne mluvit více a udělají se výzkumy a statistiky a nějaká webová stránka, na kterou se budou lidé moci v budoucnu obrátit a která se bude týkat všech druhů potratů a interrupcí. A taktéž bych si přála, aby tu celkově bylo pro nás ženy více výzkumů o našem reprodukčním zdraví a pohlavních orgánech. A myslete na sebe. Myslete na to, že strava dělá hodně a snažte se opravdu zdravěji jíst, abyste svému tělu pomohly se zregenerovat rychleji a úplněji. Vím, že v těchhle chvílích se to lehce říká a hůře koná, věřte mi, ale zkuste to alespoň krůček po krůčku. Vaše tělo vám poděkuje. Měla jsem v plánu s vámi sdílet i rady ohledně stravy a přírodní medicíny, protože se těmito tématy již několik let zabývám, ale nepřipadám si na to dostatečně kvalifikovaná a znalá a nerada bych někomu z vás ublížila, protože každé tělo je naprosto individuální. Doporučím vám jen to, ať si zajdete do jakéhokoliv obchodu s bylinami, zdravou výživou či přírodní medicínou, kde vám poradí odborníci nebo vás na ně minimálně odkážou. Vím, že je tu v česku spousta žen, které si prošly situacemi naprosto rozdílnými, ať už z hlediska náboženství, sociálního statusu, znásilnění, mini interrupcí atd., těch případů může být velká spousta. Interrupce ve vašem životě může změnit hodně. Může změnit vaši výkonnost v práci, a dokonce vás v nějakých případech může i práci stát (což skoro byl můj případ). Může změnit to, jak se díváte na svět a může změnit vaše rozhodování. Může způsobit závažné psychické i fyzické potíže. Taky vám může ukázat to na čem chcete vy sami v životě pracovat a za jakým cílem či snem si jdete. Může vás stát vaše vztahy (ať už romantické, kamarádské, kolegiální…), nebo vám je může posílit. Může vám dát strach z postoje společnosti a z toho že se na vás lidé budou dívat jinak a strach z toho, že budete odsuzováni, ať už se rozhodnete jakkoliv. Může vás buď naprosto otevřít lidem, možnostem a světu a nebo naopak před vším uzavřít. Můžete si myslet, že jste díky tomu špatným nebo méně cenným člověkem. A mnohem víc. A taky vám nemusí způsobit vůbec nic. A vše je v pořádku. Všechny možnosti, všechny pohledy, všechny příběhy jsou naprosto v pořádku a jsou vítány a jsou důležité.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude můj příběh a že ho budu sdílet veřejně. Vždy jsem ženy, které si prošly různými ať už umělými nebo přirozenými potraty naprosto obdivovala a vždy jsem s nimi naprosto soucítila. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude bolest, kterou budu schopna překonat já sama. Posílám všem spoustu síly, děkuji, že jste si přečetli můj příběh a věřím, že některé z vás obohatil a pomohl téhle problematice více porozumět. Je to cesta a v různých částech života budete tu bolest a ztrátu pociťovat jinak. V různých částech života k vám budou přicházet různé informace, které vás budou v souvislosti s touhle zkušeností provázet a obohacovat. V různých částech života na tuhle situaci budete nahlížet jinak.